Vědci vyvinuli prototypový systém, který by mohl hypoteticky vyvinout rychlost přenosu dat až 10 terabitů za sekundu, nebo mnohokrát tisíckrát rychlejší než průměrná rychlost širokopásmového přístupu k internetu, jinými slovy.
Tento radikální skok by bylo možné provést přechodem na extrémně vysoké datové rychlosti, které by komprimovaly větší šířku pásma (více dat) ve stejném prostoru a zlepšily celkovou rychlost přenosu.
Dříve existovaly určité pochybnosti o tom, zda vysokofrekvenční vlnová struktura (nebo vlnovod), jako je ten, který je zde studován, může být dostatečně imunní vůči rušení, ale s touto nejnovější studií se vědci domnívají, že by mohli problém vyřešit.
“Je zajímavé ukázat, že vlnovod může na krátkou vzdálenost podporovat pouze datový tok 10 terabitů za sekundu,” říká fyzik Daniel Mittleman z Brown University na Rhode Island.
„Naše práce ukazuje proveditelnost takového přístupu k vysokorychlostnímu přenosu dat, který lze v budoucnu použít, až zdroje a detektory dosáhnou odpovídající úrovně.“
Práce vychází ze stávajících principů digitálních účastnických linek nebo služeb DSL, které poskytují širokopásmové rychlosti přes standardní telefonní linky. V tomto případě se však frekvence signálu zvýší na 200 gigahertzů místo na několik megahertzů.
Pomocí zařízení se dvěma paralelními dráty drženými pohromadě v kovovém plášti tým měřil energetický výstup na mřížce čtverců 13 x 13 mm.
Na základě jejich výpočtů vědci tvrdí, že rychlost až 10 terabitů za sekundu by měla být možná na 3 metrech a klesá na 30 gigabitů za sekundu na 15 metrů.
Nedostatek většího dosahu byl způsoben ztrátou energie kovovým pouzdrem a dalším potenciálním krokem by bylo zjistit, jak tento odpor snížit. I tak by taková technika mohla být užitečná na krátké vzdálenosti – řekněme v datovém centru.
Další experimenty viděly rychlost nebo rozsah ještě větší, což by mohlo stačit na to, aby nás udržel v práci až do kvantového internetu. Toto je jedna z několika inovací, které vědci zkoumají, jak roste naše potřeba ultrarychlých přenosů dat.
Výzkum byl publikován v časopise Applied Physics.
