Je to oficiální. Na Měsíci je voda.
Tým vědců vedený astronomem Casey Honniballem z Goddardova vesmírného letového střediska NASA studoval vlnové délky, které mohly potvrdit nebo vyvrátit přítomnost vody na našem satelitu.
Infračervený rozsah 6 mikrometrů by měl detekovat čáru, kterou lze vytvořit pouze dvěma atomy vodíku a jedním atomem kyslíku – tzv. Ohybovou vibrací H-O-H.
Ve skutečnosti je však v tomto pásmu obtížné provést jednoznačnou detekci. To vyžaduje použití Stratosférické observatoře pro infračervenou astronomii (SOFIA), vyhrazeného jedinečného dalekohledu, který sedí v letadle nad převážnou část zemské atmosféry.
„SOFIA je jediná observatoř schopná takových pozorování,“ řekl Honnibull.
„Moderní lunární kosmické lodě nemají přístroje, které by mohly měřit v rozsahu 6 mikrometrů, a ze Země zemská atmosféra blokuje 6 mikrometrů světla, a proto to nelze provést z pozemních observatoří. SOFIA letí přes 99,9% vodní páry Země, což umožnilo objev. “
Vědci pomocí FORCASTu pečlivě studovali zeměpisné šířky kolem jižního pólu. Tam našli linii záření, v kterou doufali – ten jedinečný podpis, který mohl být vytvořen pouze vibracemi ohybu H-O-H.
Na základě svých zjištění vědci odhadují obsah vody na 100 až 400 ppm.
Samozřejmě na povrchu měsíce nejsou kapalná jezera a jakákoli zmrzlá voda se sublimuje, jakmile na ni dopadne sluneční světlo. Ale Měsíc může stále obsahovat povrchovou vodu.
„Myslíme si, že voda je ve sklenici,“ řekl Honnibull.
„Když mikrometeorit narazí na Měsíc, roztaví část měsíčního materiálu, který rychle ochladí a vytvoří sklo. Pokud je již přítomna voda, která se tvoří během nárazu nebo se během nárazu dodává, může být část vody zachycena ve skleněných strukturách. ““
V samostatném článku vedeném astronomem Paulem Hainem z Coloradské univerzity v Boulderu vědci prozkoumali další možnost – oblasti stálého stínu v polárních kráterech. Ve vysokých zeměpisných šířkách vytvářejí vysoké okraje kráterů oblasti, kam sluneční světlo nikdy nedosáhne.
Na těchto místech teploty nikdy nepřesahují asi -163 stupňů Celsia (260 stupňů Fahrenheita), což vytváří studené pasti, ve kterých mohou číhat skryté skvrny vodního ledu.
S využitím údajů z lunárního průzkumného orbiteru NASA Hein a jeho kolegové odhadují, že takto trvale zastíněný povrch může mít až 40 000 kilometrů čtverečních. A 60 procent z nich je na jižním pólu.
“V chladných pasti je teplota tak nízká, že se led chová jako skála,” řekl Hein. „Pokud se tam dostane voda, nepůjde nikam po miliardu let.“
Musíme si ale udělat lepší představu o tom, kde by mohla být voda a jaké je její množství. Haynesova týmová práce pomůže rozhodnout, kde hledat; práce týmu Honnibal nám dává vhled do toho, jak to udělat. Vše, co teď potřebujeme, je čas dalekohledu.
„Dostali jsme další dvě hodiny na SOFIA a žádáme o dalších 72 hodin,“ řekl Honniball. „S více pozorováními budeme schopni charakterizovat chování vody na povrchu měsíce a porozumět jejímu zdroji, kde se nachází a zda se pohybuje po povrchu našeho satelitu.“
Oba články byly publikovány v časopise Nature Astronomy. Najdete je zde a zde.
Zdroje: Foto: Trvale zastíněné oblasti, kde může existovat měsíční voda. (Goddardovo vesmírné letové středisko NASA)
