Asi před 600 000 lety se lidstvo rozdělilo na dvě části. Jedna skupina zůstala v Africe a stala se moderními lidmi. Další šla po souši do Asie, poté do Evropy a stala se z ní Homo neanderthalensis – neandertálci. Nebyli to naši předkové, ale příbuzné druhy vyvíjející se souběžně.
Je lákavé vidět neandertálce v idylických podmínkách, kteří žijí v míru s přírodou i mezi sebou navzájem.
Biologie a paleontologie vykreslují temnější obraz. Neandertálci zdaleka nebyli mírumilovní a nejpravděpodobnější byli zkušení bojovníci a nebezpeční válečníci, kterým mohli konkurovat jen moderní lidé.
Masožraví suchozemští savci jsou teritoriální zvířata. Stejně jako lvi, vlci a Homo sapiens byli neandertálci velkými lovci zvěře. Na vrcholu potravinového řetězce mají tito predátoři málo nepřátel, takže přelidnění vede ke konfliktům ohledně lovišť. Neandertálci čelili stejnému problému; kdyby jiné druhy nekontrolovaly své počty, vznikl by konflikt.
Tato teritorialita je hluboce zakořeněná v lidech. Územní konflikty jsou také intenzivní mezi našimi nejbližšími příbuznými, šimpanzi. Samci šimpanzů se obvykle seskupují, aby napadli a zabíjeli samce konkurenčních skupin, chování se nápadně podobalo lidské válce.
To znamená, že společná agrese vznikla mezi společným předkem šimpanzů a námi před 7 miliony let. V tomto případě neandertálci zdědili stejné tendence ke společné agresi.
Válka je nedílnou součástí lidské existence. Válka není moderní vynález, ale starodávná, základní součást našeho lidstva. Historicky všechny národy bojovaly. Archeologie odkrývá starobylé pevnosti a bitevní pole i místa prehistorických masových konfliktů, ke kterým dochází po tisíciletí.
Boj je lidský a neandertálci se nám velmi podobali. Jsme si nápadně podobní v anatomii naší lebky a kostry a sdílíme 99,7% naší DNA.
A v chování se neandertálci nápadně podobali nám. Vyrábeli ohně, pochovávali své mrtvé, formovali ozdoby ze skořápek a zubů zvířat, vyráběli umělecká díla a kamenné svatyně. Pokud neandertálci sdíleli tolik našich tvůrčích instinktů, sdíleli také mnoho našich destruktivních instinktů.
Archeologické důkazy potvrzují, že život neandertálců nebyl zdaleka klidný.
Neandertálci byli zkušení lovci velké zvěře a pomocí oštěpů zabíjeli jeleny, horské kozy, losy, bizony, dokonce i nosorožce a mamuty. Je těžké uvěřit, že by se neodvážili použít tuto zbraň, kdyby jejich rodiny a země byly v nebezpečí. Archeologie naznačuje, že takové konflikty byly běžné.
Prehistorické války zanechávají jasné známky. Klub je silná a přesná zbraň, a proto mají objevení prehistoričtí Homo sapiens často zranění lebky. Stejně je to s neandertálci.
Zranění byla obzvláště častá u mladých neandertálců, stejně jako úmrtí. Některá zranění mohla být utrpěna při lovu, ale většina je typická pro lidi zapojené do mezikmenové války – malého rozsahu, ale intenzivní, s převahou partyzánských nájezdů a přepadení.
Urážlivé mimo Afriku. (Nicholas R. Longreach).
Válka zanechává tenkou stopu v podobě územních hranic. Nejlepším důkazem toho, že neandertálci nejen bojovali, ale také ve válce uspěli, je, že když se s námi setkali, nebyli okamžitě zničeni. Místo toho téměř 100 000 let odolávali neandertálci moderní lidské expanzi.
Dokonce i poté, co před 200 000 lety vypukl primitivní Homo sapiens z Afriky, trvalo více než 150 000 let dobýt země neandertálců. V Izraeli a Řecku zastával archaický Homo sapiens území jen proto, aby ustoupil. Před poslední ofenzívou moderních Homo sapiens, která začala před 125 000 lety, je zničila.
Nebyla to blesková válka, jak by se dalo očekávat, ať už byli neandertálci pacifisté nebo podřadní válečníci, ale dlouhá vyhlazovací válka. Nakonec jsme zvítězili. Ale ne proto, že by měli menší sklon bojovat. Nakonec jsme se stali lepšími válečníky než oni.
Nicholas R. Longreach, odborný asistent evoluční biologie a paleontologie, University of Bath.
Přetištěno z rozhovoru.
Zdroje: Foto: Charles R Knight / Wikimedia
